čtecí večery

Příspěvek foto: dítě čte | © Pixabay

Je půl sedmé a celý den se chýlí ke konci. Vlastně bychom si měli pomalu odpočinout a dovést den k pohodlnému konci. To u nás ale nejde, naopak: Nejpozději kolem půl sedmé začínáme být poněkud hektičtí. Večer se to ještě musí sníst, děti si vyčistit zuby, umýt se, obléci pyžamo a to vše rychle. Protože čím dříve skončíme, tím více času máme na čtení nahlas. Jsme nadšenými rodiči, splnili jsme svůj domácí úkol a s velkým zájmem sledujeme každou vzdělávací diskusi. Proto víme, jak je čtení pro naše děti důležité. Podporuje nejen čtenářské a jazykové dovednosti našich blízkých. Ne, také víme, že v lidském mozku jsou časová okna, a jakmile se zavřou, pak „Dobrou noc“!

Ale vážně, to všechno může být pravda, ale chceš, abych ti řekl, proč čteme našim dětem? Jednoduše proto, že nás to baví! Užíváme si ten útulný večer, kdy se schoulíme a ponoříme se do říše knih. Doprovázejí nás mnoho let: nikdy nenasycená housenka, Findus a Petterson, malý havran a jak se jmenují. Náš repertoár se mění v čase a s tím, jak naše děti rostou. A příběhy, díky nimž jsou pro nás večerní hodiny tak cenné, jsou plné hrdinů z našich dětských let: cítit se znovu tak silný jako Pipi Dlouhá punčocha, vydat se na dobrodružství s Jimem Buttonem nebo se trochu vyděsit s malým duchem. Tato zkušenost ospravedlňuje shon a shon večerní hodiny. Již jsem se zmínil, že jsme zapálenými rodiči, a tak vždy necháme čtení přerušit společným rozhovorem. Podporujeme tak komunikační schopnosti našich dětí a tajně chováme naději, že snad nakonec vychováme výřečného hvězdného právníka...

Ale i když z těchto kariérních nadějí nic nebude, budeme mít nádherné vzpomínky. To mi připomíná, znáš vlastně pana Netta? Jmenuje se Nett, ale je to velmi nevrlý, zachmuřený muž, který ztěžuje život dětem z Bullerbü. Je řemeslem obuvník. Když jsem se dostal k tomuto příběhu, cítím v našich dětech určitou nejistotu. A tak se ptám, jestli vědí, co je to švec.

Po dlouhém mlčení se tvář naší dcery rozzáří a plně si vědoma toho, že umí správně odpovědět, říká: "Ale on jezdí závodní auta."

Možná přece jen musíme přehodnotit naše priority a nenechat našim dětem zavřít žádná příležitost, než jim poskytneme znalosti, které potřebují...


Tento blogový příspěvek se poprvé objevil 15. až 16. listopadu 2003 v novinovém sloupku "Rodinné vazby" Trierský lidový přítel, ve kterém se měnící autoři vyjadřovali ke každodennímu rodinnému životu. 

Ursula Schaffer je učitelkou na Realschule Plus Bleialf v Porýní-Falcku, žijící v Bitburgu a ještě více, moje oblíbená sestra. Do výše uvedeného sloupku mimo jiné napsala několik glos. Líbily se mi natolik, že jsem je požádal, aby alespoň některé z nich zveřejnili na mém weblogu.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinné položky jsou označeny * výrazný