Přidat fotku: Vychutnávám si kávu | © Pixabay
Politické zdržovací taktiky a diskuse o základních programech, které zatím neexistují a které v našem případě končí jen jedním jediným, a sice tím, že důchody zůstávají zajištěné, mě sice stále nezoufají, ale nutí mě hledat vhodné básně.
Nějaký chytrák jednou řekl, že kdo filozofuje, není spokojený se stavem světa, což je zjevně mnohem lepší než házet Molotovovy koktejly a kameny, sabotovat železnice stávkami nebo být prostě administrativním zaměstnancem obtěžujícím lidičky.
Můj dnešní básnický nález pochází z Albrecht Haushofer, kterého v roce 1945 zavraždili jeho spoluobčané. Jeho báseň „Downfall“ je jednou z nich Moabské sonety, kterou po zatčení v roce 1944 napsal ve vězení.
Podzim (XLVI)
Jak snadné je slyšet o pádech jiných lidí,
Jak člověk snáší těžký pád vlastního lidu!
Od cizince je vzdálená ozvěna,
Samo o sobě je to hlasité nutkání zemřít.Touha po smrti zrozená z nenávisti,
Počatý navzdory pomstě a aroganci -
Nyní je zničen, zlomen a skloněn,
A i to nejlepší se na podzim ztrácí.Že tito lidé nemohli vydržet vítězství -
Boží mlýny melou rychle,
Jak strašně se teď musí platit za to opojení.Bylo to tak těžké, když to zasáhlo ostatní
Albrecht Haushofer
Tak hluchý k nářkům smrti svých obětí -
Jak teď může někdo snést být obětí...
Mezitím budeme dál potlačovat a zapomínat, plácat se po stehnech za naši domnělou velikost, dřinu, inteligenci a úspěchy, dokud se na východě Heilbronnu neobjeví první ruské tanky – načež je pozdravíme jako osvoboditele a prostě dál potlačovat a zapomínat...
