Foto příspěvku: přemítající žena | © Pixabay
Dnešní západní společnosti fungují docela dobře, pokud všichni hrají podle stejných pravidel a jsou ochotni v případě potřeby zakročit za ostatní. Zda se tak děje na čistě dobrovolné bázi nebo je řízeno státem, hraje podřízenou roli.
Tato vzájemná podpora členů v rámci společnosti je často označována jako sociální sada, která drží pohromadě celé státy, počínaje rodinami až po obce. Zejména v případě států je tento sociální kit, tedy ochrana jednotlivých členů, důvodem jejich existence.
A stejně jako u peněz musí být občané přesvědčeni, že „systém“ alespoň v principu funguje a jiné zkušenosti – i ty velmi osobní – jsou výjimkou.
Od pojištění pro případ nezaměstnanosti po sociálně tržní ekonomiku toho státní představitelé vytvořili mnoho nejen proto, aby tuto sociální sadu posílili, ale dokonce ji rozšířili o „komplexní pojištění“.
Bohužel je to stále obtížnější, než je třeba, zejména proto, že naše příslušné kontrolní a regulační systémy již nejsou schopny tyto sliby skutečně plnit.
Jedním z důvodů je, že všichni žijeme ve velmi mobilním světě a stávající systémy jsou stále příliš malé na to, aby byly platné pro všechny jejich členy. Dalším a podle mého názoru mnohem závažnějším důvodem je to, že i „aktéři“ těchto kontrolních a regulačních systémů se jim stále méně podřizují nebo je dokonce manipulují ve prospěch sebe i ostatních.
Zprávy jako dnes jsou tolik "super bohatý“ a nejen jejich společnosti platí malé nebo žádné daně, ukazují, jak se sociální sada v západních společnostech hroutí. A také zde v Německu je stále více občanů přesvědčeno, že naše sociálně tržní hospodářství již nefunguje správně – ty různorodé Protesty občanů a projevy nespokojenosti v sociálních sítích lze brát jako vodítko a podle mého názoru jsou pouze předzvěstí vážných distribučních bojů, protože většina občanů již dávno uznala, že peníze v součtu, jejich vlastní úspory a všechny ostatní zdroje všem nevydrží o mnoho déle z nás bude.
Mnozí se již zachránili na svém vlastním ostrově (Vereinigtes Königreich) nebo v odlehlých horských oblastech (Švýcarsko) a věří, že sami mohou uniknout „zkázy“ – jak mylný závěr! Společenská sada se ve Spojeném království již dávno rozpadla a pomalu, ale jistě se rozpadne i ve Švýcarsku.
Každá společnost se zhroutí, když už nemůže zaručit sociální sadu mezi svými členy. Protože pak už všichni nejsou na jedné lodi a každý má právo být šťastný svým vlastním způsobem, aniž by musel brát ohled na ostatní – konečný produkt by se dal popsat také jako anarchie.
Všichni velmi dobře známe příklady toho, proč to v našich společnostech už tak dobře nejde. Vybavuji si následující:
- Velké korporace nebo high-tech společnosti působí celosvětově, jsou tedy celosvětově aktivní a stále je obtížné je kontrolovat i z velmi velkých zemí;
- Ani kapitálový trh již nemohou ovládat jednotlivé státy;
- Princip rovnosti, jeden ze základů všech demokratických společností, je stále více podkopáván a nahrazován odvěkým principem: „Chlapec seděl u zdroje“ – solidarita zmutovaná v politické bojiště.
Co potřebujeme změnit?
To musí zajistit naše státní struktury
- jsou platné a použitelné pro všechny lidi žijící v jejich oblasti; stejná práva pro všechny!
- migrace znalostí, peněz a lidí je regulována a v případě potřeby kompenzována mezinárodními dohodami a sdruženími.
Navíc to musíme zajistit všichni
- všichni členové společnosti se cítí bezpečně a mohou si být jisti, že nezůstanou v dešti bez vlastního zavinění;
- dále se nehroutíme do podskupin nebo dokonce malých skupin v rámci stejné společnosti, protože tím ohrožujeme poslední zbytky solidarity mezi sebou; i my se musíme podílet na tom, abychom zajistili, že sociální systém, který platí stejně pro všechny (práva a povinnosti), obnoví sociální sadu v naší společnosti.
„Multikulturní společnost je tvrdá, rychlá, krutá a málo solidární, vyznačuje se značnou sociální nerovnováhou a má vítěze z migrace i poražené z modernizace; má tendenci se rozcházet do různorodých skupin a komunit, ztrácí soudržnost a závaznost svých hodnot.“
Daniel Cohn-Bendit a Thomas Schmid, The Time (1991, #48)
