Vybraná fotografie: Aktivistka | © Shutterstock
Někteří si myslí, že rozzlobený občan je čistým protějškem odvážného občana, kterého můžete v těžkých chvílích vždy najít a který navzdory nebo možná právě kvůli panující tísnivé situaci na místě promlouvá a požaduje svá vlastní občanská práva.
Jako velmi dobré příklady, Vzájemný občan z Číny — a zde zejména Hongkong — nebo Ruskou federaci, kteří jsou za své činy státem zavražděni nebo alespoň uvězněni, znásilněni nebo mučeni.
Rozzlobení občané se naproti tomu častěji vyskytují v našich otevřených společnostech, kde mohou na všech myslitelných místech hlasitě vyjádřit své domnělé nebo skutečné rozhořčení a toto právo také stále častěji využívají.
Chybou je zde vidět tyto naštvané občany jako protějšek odvážného občana, protože protějšek odvážného občana je vlastně „nestarající se občan“, přesně ten občan, kterému na ničem nezáleží, pokud mu nějak pokryje své základní potřeby (primární zpracovatel) nebo pokud možno může nerušeně maximalizovat vlastní zisky (vítězové krize); stejně jako lhostejnost, nikoli nenávist, je opakem lásky.
Co tedy definuje naštvaného občana?
Naštvaný občan je občan, kterému za prvé záleží na „svém státě“ a zadruhé není vůbec spokojen se současnou situací v zemi. A do třetice je tu ta bezmoc, že už nevěří, že dokáže dosáhnout změny na demokratických cestách, kterými se doposud ubíral, a některé z nich jsou velmi vyšlapané.
Špatné na tom je, že celospolečenské problémy v naší zemi jsou nyní tak velké, různorodé a rozsáhlé, že občané jako celek jen stěží věří, že mohou přinést pozitivní změnu - pokračující pokles volební účasti lze považovat za projev této vůle.
Ještě horší je, že „mlčící většina“ občanů se rodí jako „rovnoprávní občané“ a nadále lpí na mylném přesvědčení, že to bude stačit alespoň jim samotným. Nasvědčují tomu klesající počet členů všech politických stran a ujišťování, že důchody jsou jisté, připomínající modlitební mlýnek.
Nejhorší ale je, že ačkoliv dnes parlamenty a administrativy praskají ve švech a stále více státních, vznikají polostátní a na státu závislé instituce, které obracejí „zdravý“ procentuální poměr mezi státním aparátem a občany. stále více ke špatnému – což v konečném důsledku poškozuje všechny nemohoucí občany a na druhou stranu je to k nezaplacení – Stávající a budoucí problémy ve společnosti jako celku nejsou řešeny ani se nehledají proveditelná řešení.
Přesně tento nedostatek budoucí životaschopnosti a zjevná neochota těch, kdo v současnosti jednají, byť jen uvažovat o řešeních – která mimochodem vládní politici vždy rádi rozšiřují („Řešení známých problémů se hledají pouze tehdy, když je to výslovně požaduje Bild noviny celé týdny. ’), přivádějící zainteresované občany k zoufalství. I když jsem přesvědčen, že to není neochota, ale pouze čirá nekompetentnost odpovědných lidí, na dopadech to nic nemění.
A i když se občan pokusí dosáhnout změn „pochodem přes úřady“ — lépe: „přes strany“, musí si rychle uvědomit, že on sám nemá šanci ani tam přispět svými znalostmi a odborností, protože to je v zásadě vůbec neptá, ani nijak relevantní pro strany; nyní se zabývají sami sebou a předpisy a tradicemi, které vytvořili – vlastním světem, který ztratil jakékoli spojení s realitou.
U druhé alternativy, „pochodu administrativami a aparáty“, přichází záměr a pokus většinou příliš pozdě na to, aby bylo možné čehokoli dosáhnout, protože byrokracie se už dávno rekrutuje sama a nejpozději, když si uvědomíte jejich dvě kréda „správa nemůže být nikdy dost velká a občan je tu pro správu“, jedno je persona non grata.
Třetí alternativa, totiž založení vlastní strany či dokonce hnutí, je nejen velmi, velmi zdlouhavá a pracná, ale je přinejmenším nahlížena ze všech stran podezřívavě. A i zde, pokud půjdete touto cestou, pak ve velmi mladém věku a s vysokou mírou sebeobětování.
Zbývá tedy většinou jen čtvrtá alternativa, zábor veřejného prostoru (virtuálního i aktuálního), přičemž v otevřených společnostech je toto také právem pro každého a obsadit jej je tedy obtížnější, než se očekávalo.
Právě toto zabírání veřejného prostoru si mnozí rozzlobení občané dali za svůj úkol. A s dostatkem vervy, síly a vytrvalosti se také dokážou prosadit v otevřené společnosti a přinášet změny.
Každému naštvanému občanovi však musí být jasné, že tato cesta je minimálně stejně obtížná a kamenitá jako ostatní alternativy. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od zavedených stran a institucí nemá veřejný prostor svá pravidla, musí být alespoň rudimentárně vytvářena, aby v konečném důsledku mohla generovat a předávat veřejné mínění. Aby toho nebylo málo, tento veřejný prostor je sdílen se všemi ostatními tvory, ať už nosí hliníkové klobouky nebo ohlašují soumrak bohů, a rozhovory, diskuse, koordinace a dokumentační procesy, které jsou zde mezi lidmi naprosto nezbytné, proto trvají mnohem déle než obvyklý.
V konečném důsledku to však stojí za veškerou námahu, protože to může otřást některým z „nezáleží na občanech“, ale zcela jistě donutí strany a instituce jednat ve střednědobém až dlouhodobém horizontu na vlastní pěst, aby nespadly dále do bezvýznamnosti sami.
A právě tato odvaha řešit vnitřní sociální konflikty podle mého názoru charakterizuje naštvaného občana a v případě, že si většina naštvaných občanů bude vážit svobody a demokracie jako takové, povede k tomu, že se naše společnost začne znovu hýbat, nyní i v budoucnu Uznává problémy a společně hledá životaschopná řešení.
Bylo by úžasné, kdybychom to všechno mohli prožít na základě našeho stávajícího svobodného demokratického základního řádu, protože to nám všem ušetří existenční otázku, zda bychom byli také odvážnými občany, když na to přišlo!
Od 2. Hertensteinských rozhovorů v roce 2018 se také snažíme přiblížit „fenomén“ naštvaných občanů a lépe pochopit jejich původ, smysl a účel. Začali jsme prvním kolem jednání na téma „Lidé, jejich potřeby a obavy jako hnací síla a limit politiky“ a na toto téma jsme pokračovali i v roce 2019. Letos se tomuto tématu budeme věnovat pod názvem „Evropa jako projekt – co to dnes znamená pro Evropany?'Podívejte se na to z jiné perspektivy.
"La politique est la science de la liberté: le Government de l'homme par l'homme, sous quelque nom qu' il se déguise, est útlak; la plus haute perfection de la society se trouve dans l'union de l'ordre et de l'anarchie. "
Pierre Joseph Proudhon, Qu'est-ce que la propriété? (1840: 346)
