zelený čaj

Foto příspěvku: zelený čaj | © Pixabay

Moje láska k čaji začala v 1970. letech, kdy jsem během dovolené na Cejlonu poznal a miloval místní čaj. V důsledku toho byly cejlonské čaje mým oblíbeným horkým nápojem po celá desetiletí. Převážně černé cejlonské čaje se vyznačují lehce sladovou, svěží a místy citrónovou chutí, i když jsem tyto čaje vždy pila spíše hořce a silně vzhledem k dávkování. Dbal jsem především na použití co největších čajových lístků a jen velmi zřídka jsem čaj naléval podruhé.

Pak během mého působení v Polsku udělali nás Mark Ramus na zelený čaj pozorný a dokázal nás během pár měsíců proměnit z pijáků černého čaje na pijáky zeleného čaje. A protože Marek preferoval čínský čaj, zvykli jsme si i na něj. Až po letech, když mě japonský kolega upozornil, že existuje i dobrý japonský čaj, jsme začali občas zkoušet japonský čaj.

Na rozdíl od černého čaje nejsou čajové lístky v zeleném čaji fermentovány a vzhledem k různým metodám zpracování se používají spíše listy tradiční čínské čajovky Camellia sinensis než indického poddruhu Assamica, který je dnes pravděpodobně kříženec mezi dvěma druhy čaje.

Zajímavé je, že k vaření čaje od začátku vždy používáme japonské a většinou litinové konvice. Vzhledem k tomu, že i tyto vypadají dobře, začali jsme pro každý druh čaje používat samostatnou konvici.

Ale dnes stále máme tendenci pít čínské odrůdy, které chutnají více květinově a někdy kouřově a hořce. Japonské čaje chutnají spíše trávově a podle mě někdy až rybí.

Mezitím jsme si také zvykli na indický Darjeeling, který rádi pijeme jako zelený nebo bílý čaj a který se podle nás docela hodí k Oolongu.

Čínský oolong se za posledních několik let stal naším velkým oblíbencem (Yánchá), i když také velmi rádi pijeme Chun Mee. Osobně také piju Pu-Erh, dobře vyzrálý Oolong, který může mít i blátivý tón.

Mimochodem, známý jasmínový čaj je zelený čaj, který se při výrobě smíchá s květy jasmínu a ty se pak z čaje zase odstraní.